Srí Lanka - díl třetí

Úterý 6.9.2016

Sigiriya

Lživá cedule

Každý zápis začínám ránem a jak jsme vtávali. Tady si dovolím udělat výjimku a krátce popíšu noční události. Hned po usnutí nás probudila kapající sprcha z koupelny. Může se to zdát jako blbost, ale kdo někdy zažil kapající kohoutek v naprostém tichu, tak ví, co to dokáže udělat s duševním zdravím. No, vzbudilo nás to, takže jsem vstal a šel s tím něco udělat. Dveře do koupelny nešly zavřít, tak Anička vymyslela zavření na gumičku. Příliš to nepomohlo, dveře byly nižší než futra a nedoléhaly. Futra do koupelny byla nízká, takže jsem se poctivě sehnul, prošel do koupelny a pořádně zavřel kohoutek. Kapání přestalo. Znova jsem se poctivě sehnul pod futra a šel si znovu lehnout. Sprcha počkala, až usneme a začala zase kapat. Opět jsem po chvíli mučivého monotónního kapání vstal, sehnul se pod futra a hodil pod sprchu ručník. Kapání přestalo být slyšet. Opět jsem se sehnul pod futra a šel si spokojeně lehnout. Po chvíli spánku nás vzbudilo hlasitější kapání než předtím. Ručník nasákl vodou a kapky na něj dopadající byly výraznější než na dlažbu. Naštvaně jsem vstal - a tentokrát se zapomněl sehnout. Při probíhání do koupelny najednou pecka, zatmělo se mi před očima a už jsem seděl na zadku na studené podlaze. Anička mě sebrala z podlahy a dala do postele. Zbytek noci se strachovala, abych neměl otřes mozku, zatímco já po ráně do hlavy spokojeně chrupal.

Sv*ně!

Kupodivu jsme po této strastiplné noci ráno vstali (já bez následků) a začali shánět tuk-tuk na autobusové nádraží. Anička nadšeně přiběhla, vzala foťák a zase vyběhla. Rychle fotila kaloně, který prý spí na elektrickém vedení (by neuletěl) - ukázalo se, že tam už spí pěkně dlouho, byl totiž usmažený😀 Na autobusovém nádraží jsme hledali autobus, který jede směrem k našemu cíli, což byla Sigiriya. Bohužel, přímý autobus tam nejezdí, takže jsme vyrazili do Dambully a tam přesedli na další autobus, který jel směrem, kam jsme potřebovali. Začaly nám vyhovovat levné, neklimatizované, červené autobusy, kterými jezdí všichni místní. Ty dražší jsou pro turisty 😀. Cesta trvala celkem kolem tří hodin. To neznamená, že by to bylo nějak kriticky daleko, ale cestování po Srí Lance trvá tak nějak vždycky déle, než jsme v Evropě zvyklí... Řidič nás vyhodil uprostřed ničeho u prašné cesty. Vydali jsme se po ní a po chvíli spatřili náš cíl. Sigiriya (neboli Lví skála) je na seznamu UNESCO od roku 1982 a jakmile sem dorazíte, bude vám jasné proč. Jedná se o obrovskou skálu, která se vypíná asi 200 metrů nad okolní plochou krajinu. Na této skále byl postaven palác a okolo se

Sigiriya

 nacházel obrovský komplex zahrad. Jedná se v podstatě o jedno velké archeologické naleziště, všude jsou patrné základy budov, schody, atd. Toto všechno se před námi postupně objevovalo, když jsme kráčeli po prašné cestě. Došli jsme až k místu, kde se nachází vstup do areálu - jinak je celá oblast obehnaná vodním příkopem. Cedule tvrdí, že tam jsou krokodýli, ale žádné jsme neviděli. Koupili jsme si vstupenky (30 USD/os) a ještě zašli pro něco na zub do místního bufetu. Anička si koupila rybí rolku a samozřejmě ji vytáhla z tašky v momentě, kdy byly okolo nás opice. V momentě se jich seběhlo asi 10 a šli tvrdě po jídle. Nemohl jsem čekat jinou reakci, než že Anička s křikem utekla za mě. Opice se v tu chvíli potřebovaly zbavit nejdřív mě. S myšlenkou na vzteklinu jsem jednu nakopnul, Anička schovala rolku do kabelky (a neodhodila ji, jak jsem křičel) a opice se rozutekly. Od té doby nemám makaky rád, jsou to zlodějské mrchy. Konečně jsme přešli vodní příkop a vstoupili do samotného areálu. Prošli jsme zbytkem rozlehlých zahrad a nad námi se tyčila Lví skála.

Vyhlížíme :)

Po straně se vine železné schodiště, které nás nejprve zavedlo do jeskyně, kde se dochovaly fresky velmi vnadných žen. Z původních 500 jich zde zůstalo 22. Schody vedou dál na první "plošinu", kde se nacházejí obrovské lví tlapy, podle kterých je skála pojmenována. Cestou nahoru jsme potkávali spoustu cedulí, kde bylo napsáno: "!KEEP QUIET! NOISE MAY PROVOKE HORNETS TO ATTACK" a "IN CASE OF HORNET ATTACK: STAY SILENT AND CALM!". Po skále bylo totiž rozmístěno spoustu velkých sršních hnízd, které měly na délku určitě přes metr. Z první plošiny vedou schody na samotný vrchol. Jak je naším dobrým zvykem, nahoru jsme stoupali v pravé poledne pod pečícím sluncem. Anička cestou vzhůru málem vypustila duši, ale nakonec to zvládla. Nahoře dost foukalo, takže jsme se trochu zchladili a odpočinuli si ve stínu malého stromu. Potom jsme si prošli celou plochu bývalého paláce, což určitě stojí za to, minimálně kvůli nádhernému výhledu. Dolů se jde stejnou cestou, ale ven z areálu můžete zvolit cestu jinou, takže jsme si prohlédli skálu ještě z druhé strany. Došli jsme zpět k silnici, chvíli šlapali pěšky a potom si místňácky odmávli autobus do Dambully. Po 3 hodinové cestě zpět jsme v Kandy zašli na vlakové nádraží, protože jsme si chtěli koupit lístky do vesnice Ella. Překvapivě byly totálně vyprodané a jediné, které se ještě prodávaly byly do 3 třídy. Ty nejsou na místo, takže nás předem varovali, že bychom se mačkali s tisícem dalších lidí a opravdu nám to nedoporučovali. Vymýšleli jsme tedy náhradní plán. Rozhodnutí nakonec padlo - odjet autobusem do města Nuwara Eliya a pak se uvidí. K večeři jsme si dali opět kottu od našeho oblíbeného prodavače a šli chrupat.

Komplex zahrad

První schody

Další schody

Sršní hnízda

Lví tlapa

Parádní výhled

Klasika! Nejlepší autobusy!

Srí Lanka - díl druhý

Pondělí 5.9.2016

Sloní myčka a Kandy

Pan domácí s dcerou ze Suwani v
Pinnawale

Snídani jsme si objednali předchozí den na 7:00, abychom toho hodně stihli. Vstávalo se nám těžko, ale museli jsme. Na stole v kuchyni byly připravené kokosové placky, máslo, marmeláda, vaječná omeleta se zeleninou a pravý cejlonský čaj. Hned po snídani nás vzal pan domácí a jeho dcera tuk-tukem na malý trh, kde si Anička koupila žabky a taky pro jistotu ještě jeden opalovací krém. Z trhu jsme jeli rovnou do Millennium elephant foundation, což byl vlastně důvod, proč jsme byli v Pinnawale. Jedná se o nadaci, která se stará o týrané nebo zraněné slony. Můžete se tam na slony nejen podívat, ale i svést. Dokonce mají i dobrovolnický program, takže tam lze bydlet a o slony se starat. Vstupné se skládá ze základní části + poplatek za projížďku, pokud chcete. My si zaplatili krátkou, vstupné nás tedy stálo 2000 LKR.

Sloní zub

Po vstupu jsme dostali průvodce, který nás provedl malým muzeem, kde jsme viděli sloní kostru, zuby, kly a dozvěděli se spoustu zajímavostí. Potom nás čekala projížďka na sloní samici, která měla na zádech pouze přehozenou deku. Vypadá to velmi romanticky, ale je to pekelně nepohodlné. Slonům se při chůzi docela dost hýbou lopatky, takže se kymácíte ze strany na stranu a pokud jde slon z kopce, tak máte co dělat, abyste mu nepřepadli přes hlavu dolů. Ale za ten zážitek to určitě stojí. Po projížďce jsme se šli projít celým areálem, viděli dům, kde přespávají dobrovolníci a taky sloní "pelechy". U jednoho pelechu stál ohromný samec s kly a pře ním byla cedule "Beware, elephant in the musth!", což nás celkem vyděsilo a raději jsme se uklidili z jeho dohledu. "Musth" je totiž období, kdy sloní samec produkuje až 60x více testosteronu než obvykle a je velmi agresivní a útočný.

Jedem, mahut jde vedle nás

Dokončili jsme prohlídku areálu a dali si pauzu na lavičce. Čekali jsme totiž, až nás průvodce zavolá, abychom si šli slona taky umýt. Po chvíli přišel mahout (pozn. mahout je něco jako sloní vychovatel, slon poslouchá jen a pouze svého mahouta) se sloní samicí a vlezl s ní do řeky. To ještě nebyl náš okamžik, protože to byla zdravotní koupel - samice měla zažívací problémy a prý jí to pomáhá. Asi za čtvrt hodiny přišel další mahout a přivedl onoho obrovského samce, kterého jsme viděli předtím za varovnou cedulí. Uklidnil nás tím, že musth už je u konce a slon už není nebezpečný. Tento obr byl slon, kterého jsme měli umývat v řece 😀. Když sestupoval po velkých schodech do vody, bylo vidět, že mu to moc nejde a že kulhá. Měl prý zlomenou nohu a špatně mu srostla, takže ji nemůže ohnout.

Sloní koupel

Chvíli to trvalo, ale nakonec seskákal až k vodě a lehl si do ní. V tu chvíli jsme mohli shodit boty a vlézt za ním. Vyfasovali jsme každý půlku kokosového ořechu a začali mu drhnout hřbet. Viditelně se mu to líbilo, protože potěšeně mručel. Po koupeli jsme zašli do malého obchůdku a koupili si dřevěnou sošku slona. Hned vedle sloního útulku se nachází "Paper factory", tedy výrobna papíru. To by nebylo samo o sobě až tak zajímavé, dokud jsme se nedozvěděli, z čeho se ten papír vyrábí. Hromady sloních bobků se vozí ze sloního útulku rovnou do papírny a vzniká tak "elephant dung paper". Provedli nás procesem výroby, mohli jsme si vše osahat (do toho jsme se nehrnuli) a nakonec jsme si nějaký ten papír a obálky koupili. Bylo skoro poledne a my se chtěli vrátit do vesnice. Bylo to ale docela daleko a pěšky po silnici jít nechcete, protože by vás tak za 5 vteřin něco přejelo. Pře Miléniem stál jeden tuk-tuk, tak jsme do něj vlezli a zeptali se na cenu. Bylo nám řečeno, že nás odveze za 300 LKR, takže jsme zase vylezli, došli si do Milenia pro průvodce a prachsprostě jsme žalovali 😀.

Výrobna papíru

Průvodce s námi vyšel ven, vynadal tuk-tuářovi a ten nás naštvaně odvezl za 150 LKR. Na oběd jsme skočili do restaurace, kterou jsme viděli včera cestou. Jelikož bylo po sezóně, vypadala opuštěně, ale pán stojící venku nás srdečně pozval dál. Venku byl jen jeden stůl, asi VIP 😀. Objednali jsme si kuře a rybu a dostali jsme 2x kuře. Ani nám to nevadilo, protože to bylo moc dobré. Když jsme dorazili do Suwani, zjistili jsme, že batoh dorazil kolem 12 hodiny. To bylo radosti! Mohli jsme si sbalit věci a vyrazit zase na cestu. U zastávky jsme stopli červený autobus, naskočili a vyrazili směr Kandy.

Obří Buddha nad Kandy

O Kandy se dočtete mnoho krásných věcí, ovšem realita je stejná jako ve většině asijských měst. Hluk, smrad, bordel a špína. Moc jsme nepochopili články popisující Kandy jako nejkrásnější město na Srí Lance... Možná to bude tím, že většina těch článků je z Trip advisoru, Lonely planet a podobně. Takže pokud budete zůstávat v 5* hotelu a nechávat se pouze vozit na pěkná místa, tak ano, Kandy bude krásné. Pokud ale cestujete s batohem na zádech a projdete si město pořádně, tak nic moc krásného neuvidíte.
Na autobusové zastávce nás odchytil tuk-tukář a ptal se, kam jedeme. Jelikož jsme neměli žádné ubytování, tak jsme celkem popravdě odpověděli, že nevíme. Domluvili jsme se na přibližné ceně ubytka a on nás vzal do kopců nad městem do celkem pěkně vyhlížející budovy. Měli ubytování za 4500 LKR/noc (krásný pokoj, koupelna a výhled), za 2000 LKR/noc (sklepní díra bez koupelny) a my zvolili kompromis za 3000 LKR/noc (pěkný pokoj, šeredná koupelna, žádný výhled a tajemné zamčené dveře v koutě). Po ubytování nás ten samý tuk-tukář ukecal na projížďku na dvě turistické atrakce za 1000 LKR. První byla obří socha Buddhy nad městem Bahiravokanda Vihara Buddha. Je to dost do kopce, ale stojí to za to. Na sochu se dá zezadu vystoupat, máte Kandy jako na dlani. Další zastávkou byl chrám Buddhova zubu, díky kterému je Kandy slavné. Údajně je zde uložen Buddhův zub. Bohužel, uvnitř jsme nebyli, protože jsme odmítli zaplatit absurdní vstupné. Chtěli jsme zavést zpět, ale tuk-tukář si zvýšil cenu. To nás namíchlo, ale kupodivu víc Aničku, která na něj začala zvyšovat hlas a nakonec mu nedala ani tu domluvenou částku, ale jen 800 LKR. Vypadal docela vyjeveně, ale zjevně se do

Večeře v Kandy

argumentace s rozzuřenou ženou pouštět nechtěl😀. V klidu jsme si obešli jezero v centru města a vyrazili zpátky. Cestou jsme se stavili v místním "supermarketu" a koupili něco k snídani, k pití a dokonce sehnali pivo. Prodávalo se v marketu, v jakémsi podzemním bunkru, kam se šlo na povolení zaměstnance zamčenými dveřmi. Jedno pivo stálo 650 LKR, což je poměrně astronomická částka vzhledem k tomu, že večeře stála kolem 500 LKR. Když jsme byli skoro doma, dostali jsme chuť na kokos s brčkem, který prodávali v malém domácím krámku. Nakonec jsme se  nechali přesvědčit bodrým prodavačem na "to go" večeři. Bylo to tradiční kottu a bylo výborné. Povečeřeli jsme na terase, dali si pivo a viděli opici, 3 gekonky a spoustu kaloňů indických, známých jako létající lišky a unavení si šli lehnout.

Dobrovolnická vesnička v Mileniu

Obří slon, kterého jsme koupali

Zdravotní koupel

VIP stůl v restauraci v Pinnawale

Kandy, výhled z Buddhovy sochy

Srí Lanka - díl první

Sobota 3.9.2016 - Neděle 4.9.2016

Jedééém na Srí Lanku!

Anička mě lehkým nátlakem přesvědčila, abych přepsal i naši cestu na "Indickou slzu". Jelikož si ona dala tu práci s psaním deníčku během dovolené, tak já se musím hecnout a napsat to do blogu 😀. Už to nějaký ten pátek bude, takže to nejspíš nebude tak detailní a budu to hodně lovit z paměti, ale deníček mi dost pomůže (a Anička určitě taky).

Zrod tradice - Pleň před
cestou

Cestu jsme odstartovali v Praze, náš let byl naplánován na 13:50. Letiště se nás pokusilo zmást tím, že přehodili let na druhý terminál, ale nějak o tom zapomněli informovat, takže jsme přešli několikrát z jedničky na dvojku a opačně. Naštěstí je letiště v Praze malé a terminály jsou vedle sebe. Stát se toto třeba v Pekingu, tak jsme v háji, protože mezi terminály se jezdí půl hodiny autobusem. Nakonec se to vyjasnilo, prošli jsme přes celní kontrolu a mohli si dát výbornou Plzeň za 96 Kč. Let byl bez zpoždění, takže pohoda. Naše vzdušná cesta vedla nejprve do Dubaje, kam jsme dorazili kolem 23:00 tamního času. Po výstupu z letadla na nás dýchla pouštní atmosféra a krásných 40℃. To byla slušná facka a my byli rádi, že můžeme prchnout do klimatizovaného terminálu. Let do Colomba měl 40 minut zpoždění, takže bylo dost času a my zašli do místního KFC na Mighty Zinger. Cena velmi příznivá - asi 450 Kč 😀. Let do Colomba už nás opravdu nebavil. Letěli jsme s Fly Dubai v dobré víře, že to budou aerolinky na podobné úrovni jak Emirates nebo Quatar. Nejsou. Kromě základního jídla, které nebylo nic moc, je vše ostatní zpoplatněno. I entertainment system, pití, všechno. Pokud nemáte kreditku nebo hotovost v jejich měně, tak jste v háji. My neměli ani jedno, takže let proběhl bez filmů, hudby a vody. Mají zpoplatněné dokonce i exitová sedadla. Prostě děs.

KFC v Dubaji

Po příletu do Colomba jsme vylezli z letadla skoro poslední a před námi se hrnula obrovská spousta lidí na celní. Velmi vtipný okamžik nastal v momentě, kdy všichni zjistili, že ke vstupu do země potřebují vízum. Nepochopitelné, ale pravdivé - ze všech turistů v letadle jsme měli zařízená víza jenom já a Anička 😀. Kdo proboha jede do cizí země a nezjistí si podmínky ke vstupu?... Ukázalo se, že většina turistů byla z Francie 😀. Každopádně to způsobilo, že celá fronta před námi zmizela a jediní my dva jsme hladce prošli přes kontrolu. To byla bohužel jediná pozitivní událost dne. Po asi 20 minutách čekání u pásu se zavazadly se ukázalo, že Aničce nepřiletěl batoh. Museli jsme tedy na baggage service nahlásit ztrátu a udat adresu, kde budeme ubytovaní. Také jsme si koupili SIM kartu, aby nám mohli případně zavolat (druhý důvod byl samozřejmě ten, že měla předplacená data a nebyli jsme závislí na WiFi) a doufali jsme, že batoh dorazí maximálně druhý den, protože jinak by nám to dost zásadně nabouralo náš nabitý plán. Po nezbytných formalitách a vyplnění několika formulářů jsme se vydali hledat směnárnu, abychom si vyměnili Euro za LKR neboli Sri Lankan rupee. Na letišti bylo vedle sebe namačkáno směnáren pět a tak jsme zvolili nejjednodušší strategii. Šli jsme od jedné ke druhé, řekli kolik chceme vyměnit a nechali si spočítat, kolik je to v LKR. Tam, kde nám nabídli nejlepší kurz jsme nakonec směnili (za křiku a nadávek ostatních směnárníků). S hroznou žízní jsme  v místním obchodě koupili 4 lahve vody a nechali se poprvé okrást. Cenu prodavač stanovil na 600 LKR, což jsme šokovaně zaplatili a až potom zjistili, že lahev obyčejně stojí cca 30 - 50 LKR. No co, chybami se člověk učí. Od té chvíle jsme pokaždé, když se nám cena zdála nesmyslná tvrdě smlouvali. Místní většinou zkouší cenu nadsadit dost vysoko a pokud ji zaplatíte, je to jen a jen vaše chyba. Potom už zbývalo se probojovat davem taxikářů a tuk-tukářů na obyčejné autobusové nádraží. Autobus je na Srí Lance absolutně nejlepší a nejlevnější dopravní prostředek a zároveň způsob, jak se vmísit do místní atmosféry.

Krátký průzkum v Colombu

Obecně lze říci, že cestování je zde velmi jednoduché a levné. Stačí se zeptat na cílovou stanici a okamžitě vás někdo nasměruje do správného autobusu. Jen je potřeba vědět, jestli chcete jet klimatizovaným (dražším) autobusem nebo klasickým červeným/bílým bez klimatizace. Rozeznáte je většinou velmi snadno. Na každé lince jezdí většinou více dopravních společností, takže počítejte s tím, že se o vás budou přetahovat. Z naší zkušenosti je fuk, kterou si vyberete, takže my vybírali podle sympatií nahaněčů. Ve všech autobusech platí stejný systém - kromě řidiče zde je ještě nahaněč a výběrčí v jednom. Při nástupu a zastávkách křičí a láká lidi, aby nastoupili právě k němu. Následně obejde autobus a vy zaplatíte. Nastupuje a vystupuje se prakticky všude, stačí mávnout a autobus přibrzdí. Většinou nezastaví úplně, takže se naskakuje a vyskakuje za jízdy. S batohem vás do útrob autobusu nikdo nepustí, většinou je hodíte vedle řidiče na hromadu. Zprvu jsme byli nervózní, ale pak jsme zjistili, že je to běžné a nemusíte se bát, že by vám někdo něco ukradl. Samozřejmě že telefon, peněženku a podobně je lepší mít u sebe.

První ubytování. Místní mají vše
permanentně rozestavěné.

Toliko odbočka k cestování autobusem. Naskočili jsme do prvního autobusu, který jel do Colomba a zaplatili 120 LKR/os. Letiště Bandaranaike International Airport (CMB) je od Colomba vzdáleno asi 32 kilometrů, takže necelá hodina cesty. Potřebovali jsme se dostat do vesnice Pinnawala, kde jsme měli jediné ubytování zabookované dopředu v Suwani Pinnawala homestay. Háček byl v tom, že od Colomba je to vzdáleno asi 90 kilometrů a my netušili, jak se tam dostaneme. V Colombu jsme vystoupili na obrovském autobusovém nádraží, kde bylo namačkáno neskutečné množství autobusů. Chvíli jsme bezmocně bloudili a hledali někde nápis Pinnawala, ale ten nikde nebyl. Nakonec jsme se zeptali místních a ti nám lámaně vysvětlili, že tam autobus nejede. Musíme prý do Kegalle a pak Tuk-Tukem. Nasměrovali nás na autobus (my si vzali klimatizovaný) a jelo se. Jízdní řády tady nefungují, jede se když je dost lidí (což je vždycky, takže autobusy jezdí na frekventovaných zastávkách velmi často). Cesta trvala asi 3 hodiny a my si zvykali na šokující dopravu. Já byl trochu zvyklý z Číny, takže jsem tušil, jak to bude vypadat. Anička byla Asií nepolíbená, takže byla o trochu víc v šoku, než já 😀. Velmi zkráceně - na Srí Lance se jezdí vlevo, neexistují vícepruhové silnice, auta jsou nejpomalejší, motorky a tuk-tuky o chlup nejrychlejší a silnicím kralují autobusy (velikostně i rychlostně). Předjíždí se kdykoli a kdekoli, není výjimka, že protijedoucí vozidlo musí úplně zastavit. Cesta do Kegalle zabrala asi 3 hodiny a končila tím, že na zastávce nám jiný autobus urazil zrcátko. Nechali jsme hádající se řidiče za sebou a sehnali tuk-tuk, který nás zavezl pár kilometrů dál od hlavní cesty do Pinnawaly. Je to malá vesnička, takže ubytování jsme našli velmi rychle. Na uvítanou jsme dostali čaj a dortík a potom jsme si konečně mohli dát vytouženou sprchu. Paní domácí nám mezitím připravila jídlo - smažené nudle se zeleninou a vajíčkem za 450 LKR/porce. Po 4 hodinovém šlofíku jsme se vydali trochu prozkoumat vesnici. Narazili jsme na obchůdek, koupili si kartáčky na zuby a hnusnou pastu. Cestou zpátky nás ukecal nahaněč z restaurace, abychom zašli na večeři. Dali jsme si limetkový a papájový džus, smaženou zeleninovou rýži, kuřecí maso a podivný zeleninový salát, to vše za 1100 LKR. Večer jsme ještě paní domácí (resp. její dceři, která jediná uměla anglicky) vysvětli li naší situaci se ztraceným batohem a ona ještě večer zavolala na letiště a vysvětlila, kde jsme a kam ho kdyžtak mají dovézt.

Čaj na uvítanou

Relax po příjezdu

První večeře