Srí Lanka - díl první

Sobota 3.9.2016 - Neděle 4.9.2016

Jedééém na Srí Lanku!

Anička mě lehkým nátlakem přesvědčila, abych přepsal i naši cestu na "Indickou slzu". Jelikož si ona dala tu práci s psaním deníčku během dovolené, tak já se musím hecnout a napsat to do blogu 😀. Už to nějaký ten pátek bude, takže to nejspíš nebude tak detailní a budu to hodně lovit z paměti, ale deníček mi dost pomůže (a Anička určitě taky).

Zrod tradice - Pleň před
cestou

Cestu jsme odstartovali v Praze, náš let byl naplánován na 13:50. Letiště se nás pokusilo zmást tím, že přehodili let na druhý terminál, ale nějak o tom zapomněli informovat, takže jsme přešli několikrát z jedničky na dvojku a opačně. Naštěstí je letiště v Praze malé a terminály jsou vedle sebe. Stát se toto třeba v Pekingu, tak jsme v háji, protože mezi terminály se jezdí půl hodiny autobusem. Nakonec se to vyjasnilo, prošli jsme přes celní kontrolu a mohli si dát výbornou Plzeň za 96 Kč. Let byl bez zpoždění, takže pohoda. Naše vzdušná cesta vedla nejprve do Dubaje, kam jsme dorazili kolem 23:00 tamního času. Po výstupu z letadla na nás dýchla pouštní atmosféra a krásných 40℃. To byla slušná facka a my byli rádi, že můžeme prchnout do klimatizovaného terminálu. Let do Colomba měl 40 minut zpoždění, takže bylo dost času a my zašli do místního KFC na Mighty Zinger. Cena velmi příznivá - asi 450 Kč 😀. Let do Colomba už nás opravdu nebavil. Letěli jsme s Fly Dubai v dobré víře, že to budou aerolinky na podobné úrovni jak Emirates nebo Quatar. Nejsou. Kromě základního jídla, které nebylo nic moc, je vše ostatní zpoplatněno. I entertainment system, pití, všechno. Pokud nemáte kreditku nebo hotovost v jejich měně, tak jste v háji. My neměli ani jedno, takže let proběhl bez filmů, hudby a vody. Mají zpoplatněné dokonce i exitová sedadla. Prostě děs.

KFC v Dubaji

Po příletu do Colomba jsme vylezli z letadla skoro poslední a před námi se hrnula obrovská spousta lidí na celní. Velmi vtipný okamžik nastal v momentě, kdy všichni zjistili, že ke vstupu do země potřebují vízum. Nepochopitelné, ale pravdivé - ze všech turistů v letadle jsme měli zařízená víza jenom já a Anička 😀. Kdo proboha jede do cizí země a nezjistí si podmínky ke vstupu?... Ukázalo se, že většina turistů byla z Francie 😀. Každopádně to způsobilo, že celá fronta před námi zmizela a jediní my dva jsme hladce prošli přes kontrolu. To byla bohužel jediná pozitivní událost dne. Po asi 20 minutách čekání u pásu se zavazadly se ukázalo, že Aničce nepřiletěl batoh. Museli jsme tedy na baggage service nahlásit ztrátu a udat adresu, kde budeme ubytovaní. Také jsme si koupili SIM kartu, aby nám mohli případně zavolat (druhý důvod byl samozřejmě ten, že měla předplacená data a nebyli jsme závislí na WiFi) a doufali jsme, že batoh dorazí maximálně druhý den, protože jinak by nám to dost zásadně nabouralo náš nabitý plán. Po nezbytných formalitách a vyplnění několika formulářů jsme se vydali hledat směnárnu, abychom si vyměnili Euro za LKR neboli Sri Lankan rupee. Na letišti bylo vedle sebe namačkáno směnáren pět a tak jsme zvolili nejjednodušší strategii. Šli jsme od jedné ke druhé, řekli kolik chceme vyměnit a nechali si spočítat, kolik je to v LKR. Tam, kde nám nabídli nejlepší kurz jsme nakonec směnili (za křiku a nadávek ostatních směnárníků). S hroznou žízní jsme  v místním obchodě koupili 4 lahve vody a nechali se poprvé okrást. Cenu prodavač stanovil na 600 LKR, což jsme šokovaně zaplatili a až potom zjistili, že lahev obyčejně stojí cca 30 - 50 LKR. No co, chybami se člověk učí. Od té chvíle jsme pokaždé, když se nám cena zdála nesmyslná tvrdě smlouvali. Místní většinou zkouší cenu nadsadit dost vysoko a pokud ji zaplatíte, je to jen a jen vaše chyba. Potom už zbývalo se probojovat davem taxikářů a tuk-tukářů na obyčejné autobusové nádraží. Autobus je na Srí Lance absolutně nejlepší a nejlevnější dopravní prostředek a zároveň způsob, jak se vmísit do místní atmosféry.

Krátký průzkum v Colombu

Obecně lze říci, že cestování je zde velmi jednoduché a levné. Stačí se zeptat na cílovou stanici a okamžitě vás někdo nasměruje do správného autobusu. Jen je potřeba vědět, jestli chcete jet klimatizovaným (dražším) autobusem nebo klasickým červeným/bílým bez klimatizace. Rozeznáte je většinou velmi snadno. Na každé lince jezdí většinou více dopravních společností, takže počítejte s tím, že se o vás budou přetahovat. Z naší zkušenosti je fuk, kterou si vyberete, takže my vybírali podle sympatií nahaněčů. Ve všech autobusech platí stejný systém - kromě řidiče zde je ještě nahaněč a výběrčí v jednom. Při nástupu a zastávkách křičí a láká lidi, aby nastoupili právě k němu. Následně obejde autobus a vy zaplatíte. Nastupuje a vystupuje se prakticky všude, stačí mávnout a autobus přibrzdí. Většinou nezastaví úplně, takže se naskakuje a vyskakuje za jízdy. S batohem vás do útrob autobusu nikdo nepustí, většinou je hodíte vedle řidiče na hromadu. Zprvu jsme byli nervózní, ale pak jsme zjistili, že je to běžné a nemusíte se bát, že by vám někdo něco ukradl. Samozřejmě že telefon, peněženku a podobně je lepší mít u sebe.

První ubytování. Místní mají vše
permanentně rozestavěné.

Toliko odbočka k cestování autobusem. Naskočili jsme do prvního autobusu, který jel do Colomba a zaplatili 120 LKR/os. Letiště Bandaranaike International Airport (CMB) je od Colomba vzdáleno asi 32 kilometrů, takže necelá hodina cesty. Potřebovali jsme se dostat do vesnice Pinnawala, kde jsme měli jediné ubytování zabookované dopředu v Suwani Pinnawala homestay. Háček byl v tom, že od Colomba je to vzdáleno asi 90 kilometrů a my netušili, jak se tam dostaneme. V Colombu jsme vystoupili na obrovském autobusovém nádraží, kde bylo namačkáno neskutečné množství autobusů. Chvíli jsme bezmocně bloudili a hledali někde nápis Pinnawala, ale ten nikde nebyl. Nakonec jsme se zeptali místních a ti nám lámaně vysvětlili, že tam autobus nejede. Musíme prý do Kegalle a pak Tuk-Tukem. Nasměrovali nás na autobus (my si vzali klimatizovaný) a jelo se. Jízdní řády tady nefungují, jede se když je dost lidí (což je vždycky, takže autobusy jezdí na frekventovaných zastávkách velmi často). Cesta trvala asi 3 hodiny a my si zvykali na šokující dopravu. Já byl trochu zvyklý z Číny, takže jsem tušil, jak to bude vypadat. Anička byla Asií nepolíbená, takže byla o trochu víc v šoku, než já 😀. Velmi zkráceně - na Srí Lance se jezdí vlevo, neexistují vícepruhové silnice, auta jsou nejpomalejší, motorky a tuk-tuky o chlup nejrychlejší a silnicím kralují autobusy (velikostně i rychlostně). Předjíždí se kdykoli a kdekoli, není výjimka, že protijedoucí vozidlo musí úplně zastavit. Cesta do Kegalle zabrala asi 3 hodiny a končila tím, že na zastávce nám jiný autobus urazil zrcátko. Nechali jsme hádající se řidiče za sebou a sehnali tuk-tuk, který nás zavezl pár kilometrů dál od hlavní cesty do Pinnawaly. Je to malá vesnička, takže ubytování jsme našli velmi rychle. Na uvítanou jsme dostali čaj a dortík a potom jsme si konečně mohli dát vytouženou sprchu. Paní domácí nám mezitím připravila jídlo - smažené nudle se zeleninou a vajíčkem za 450 LKR/porce. Po 4 hodinovém šlofíku jsme se vydali trochu prozkoumat vesnici. Narazili jsme na obchůdek, koupili si kartáčky na zuby a hnusnou pastu. Cestou zpátky nás ukecal nahaněč z restaurace, abychom zašli na večeři. Dali jsme si limetkový a papájový džus, smaženou zeleninovou rýži, kuřecí maso a podivný zeleninový salát, to vše za 1100 LKR. Večer jsme ještě paní domácí (resp. její dceři, která jediná uměla anglicky) vysvětli li naší situaci se ztraceným batohem a ona ještě večer zavolala na letiště a vysvětlila, kde jsme a kam ho kdyžtak mají dovézt.

Čaj na uvítanou

Relax po příjezdu

První večeře